Jdi na obsah Jdi na menu
 


MOLDÁVIE 21.6. - 1.7.2007

1. 9. 2007

ROMDUA 21.6.-1.7.2007

Nevim jak začit, tak začnu klasicky.

Po loňskym vydařeným putováni po Rumunsku jsme se letos domluvili, že podniknem akci s názvem ROMDUA tedy Rumunsko, Moldávii a Ukrajinu. Naplánovali jsme si to na Stvořidlech na výše uvedený termin. Mě se to moc nehodilo, páč moje polovička měla 22.6. promoci a já, jelikož jsem se celej rok těšil, tak sem zvolil však víte co. Kamarádi a poznávání novejch zemí, no tomu se nedalo odolat… Aktéry letošního kláni byli já(Freddy), Pablo, Písa, Aleš a Drejk. Pablo na GS 1150 tedy bramborák(nic proti autům Pablo…:-) a zbytek na Afrikách.

 

Sraz byl opět ve Slavkově ve 12 hodin, ale oproti loňsku ne na benzince, ale v hospůdce naproti. Já, jelikož jsem zjistil čtyři dny před odjezdem, ze mám KO regulátor dobijení (klasická závada u většiny Hond), jsem ho mermomocí sháněl.

Obrazek

Jediná volba byla firma IGNITECH, tak objednávám a druhej den ho mám doma. Po práci ho vyměňuju a zdá se že dobíjí, hurrááá… Ještě že se mě to stalo doma, protože bych nechtěl dopadnout jak Pajča v Maďarsku…

 

 

Čtvrtek 21.6.

Na poslední chvílu balím věci, mám psycho kam to všechno dám a před mým odjezdem začiná obrovská prutrž mračen s kroupami nevyjímaje.

Obrazek

Drejk mě volá, že ne mě počkaj v Náměšti a že nemám spěchat. Vyrážím až přestává pršet v 10:45, stav tachometru 52428km. Ve Slavkově proběhlo přivítání, menší obídek a pokecObrazek. Vyrážíme kolem 14:00 a cíl dne je v klidu dorazit do Rimavské Soboty do jednoho motelu z loňska dobře známého… Před Starým Hrozenkovem ještě dotankujeme, páč na Slovači je benál krapet dražší. V Rim. Sobotě jsme kolem sedmý akorát na sprchu, dlabenec a nějaký to pifko.

Obrazek

Po jídle se začaly stahovat mračna a foukat silnej vítr, tak si dem sednout dovnitř do hospody. Čekání na pivo, je jak čekání na smrt. Pingl se už vidí doma, tak dáváme tři a jdem spát. Kluci jdou ještě zkontrolovat plachty na mašinách, jestli jsou na svým místě.

 

Cesta byla v pohodě, až na ty náklaďáky. Mám za sebou cca 400km. Druhej den musíme projet zčásti nudný Maďarsko a nocovat až v RO.

 

Pátek 22.6.

Ráno je azůro a po snídani vyrážíme do Maďar.Obrazek

Po projeti hranic s H to šviháme co nejkratší cestou do Satu Mare přes Miskolc, Szerencs, Nyíregyháza, Mátészalka. Z minulého roku se mě H vůbec nelíbilo co se týče krajiny, ale letos jedem přes vinařsky známý město Tokaj a kopce a vihohrady mě připomínají Pálavu, takže se kochám a krapet fotím.Obrazek Kolem čtvrtý hodiny dorážíme na H-RO hranici. Odbaveni probíhá v pohodě, celník dělá srandičky, takže jsme hned hotoví. Máme obavy, aby v Satu Mare byla otevřena ještě banka na výměnu prachů, protože je pátek podvečer. Rumuni opět nezklamali a banka ještě funguje. Měním 100 doláčů a dostávám 232 lei. Je už pozdě a nejvyšší čas hledat bivak. Vedení se ujímá Písa, jakožto hledač výbornejch míst na nocleh někde u vody. Bereme to vrchem směrem na Netrestá-Oas po devatenáctce, cestou ještě berem benzín a nakupujeme pitivo na večer. U vesnice Huta-Certeze odbočujem ze silnice a po šotolince a kamenech jedem proti proudu potoka, až narážíme na vybornej flek, kde rozbalujem stany a dáváme chladit teplý pivkaObrazek. Koupel v potoce je hotový labůžo a konečně se cejtim jak člověk. Začínáme vařit dlabenec. Kolem po cestě se zrovna vracejí krávy z pastvy, za nimi mladí Rumuni na skůtrech a jeden starej domorodec na čtyřkolce. Chvilku si nás prohlíží a potom se jdou podívat na naše stroje a poklábosit kolik to jede a kolik to stojí, jakožto klasická otázka místních lidí… Docela mě překvapil asi osmiletej kluk, kterej na mě promluvil anglicky a já žil v domnění nevzdělanosti místních lidí. No život je jedno velké poznání.

Obrazek

Otevírám Vat 69, Drejk slivovičku a k tomu pivko, no to bude šrumec. Popíjíme, jakožto každej večer, aby se dobře spalo…

 

Sobota 23.6.

Je slunečný ráno a po snídani balíme a míříme směrem Sapinta alias veselej hřbitov. Cesta do Sapinty připomíná tak trochu tankodrom, ale serpentiny jsou docela v pohodě. Na krchově platíme při vstupu čtyři leje a Písa hlídá mašiny, jelikož už tady bylObrazek. Je sobota a turisty se to tu jen hemží. S Drejkem takticky míjíme žebráka sedícího uprostřed cesty z levý strany a díváme se na profese lidí čím byli v životě, vyřezaných do dřevěných náhrobků.

Obrazek

Jedna je obzvlášť výstižná a někoho mi připomínající…že Juro. Po exkurzi hřbitova jedem přes Sighetu Marmatieti, Barsanu a ve vesnici Sacel najíždíme na silnici č.17c. Krajina kolem nás je nádherná, zatáčky a silnice jsou dle mýho gusta, takže se opět kochám. Po chvilce dojíždíme dva anglány na bávech a následujem je až do jedný hospůdky na kopci, kde zastavujem na oběd. Oni pokračujou dál. Dáváme si místní ščorbu(polívku) a nealko. Je odsud dobrej výhled, tak dělám pár foteček. ObrazekDále jedem směr Bistrita(17c), Reghin(15a) a po patnáctce do Tagru Mures. V Targu Mures je  dost hustej provoz a my už se vidíme pryč z města. Odtud po 13ctce do Sighisorary. Cesta je dlouhá a únavná, tak zastavujem na chlazený nealko. Ze Sighisorary to berem na jih po silnici třetí třídy a zastavujem ve vesnici Apold u místní hospody a dáváme si konečně normální pivo, jelikož už je večer a my jsme po celodenní cestě značně vyprahlý. Místní mají pozdvižení a snaží se s náma komunikovat. Dáváme ještě jedno a vyrážíme hledat nocleh. Po chvilce hledání zastavujem kousek za místním rybníkem u potoka z něj vytékajícího.Obrazek Nevím jestli se tomu dá říct potok, páč voda v něm stojí a neteče a připomíná stoku. Pomíjíme proto večerní hygienu a po jídle a trochu chlastu z domova jdem spát. Dnes jsme najeli cca 360km po cestách, necestách.

 

 

Nedělě 24.6.

Počasí je opět nádherný a ranní snídaně v trávě je příjemná.

Obrazek

Dávám si ruma jako prevenci proti posrání a po snídani se balíme a vyrážíme směr pohoří Fagaraš a průjezd silnicí č.7c. Asfalt je až do Agnity a odtud už jen kamení, blato a díry jak se na rumunský cesty sluší a patří.Obrazek Jsou fotografický mraky, jak říká můj kamoš z práce, tak zastavuju a fotím.

Obrazek

Cestou mě začala blbnout vysílačka, až úplně přestala fakčit. Takže jedu před Písem kdyby něco… Z dálky už je vidět pohoří Fagaraš a ve mě to vře blahem.Obrazek Zastavujem u nějaký nádrže na krátkou pauzu, Písa mě dává temelínský baterky nabitý radiací do vysílačky a ta opět funguje. Dáváme si sraz na vrcholu před tunelem, Pablo s Drejkem jedou napřed a já se po chvilce odpojuju od Aleše a Písy. Jedu si svou kochačku a fotím. Zatáčky si patřičně užívám a nebejt naloženej, tak je to vo to lepší… Zastavuju pod vrcholem a dávám foťák jednomu Rumunovi, ať mě vyfotí.

Obrazek

Obrazek

Kolem sebe vidím Dacie s otevřenejma kapotama a uvařenejma motorama… V duchu si říkám si tyhle hory dát pěšky s batohem na zádech…hmm to by bylo… snad někdy.Obrazek Nahoře u tunelu je docela zima. Dáváme pauzu na focení a jelikož je neděle po poledni, tak je tady lidí jak sr..ek. Pokračujem dál a po vjetí do tunelu na vrcholu nevidím vůbec nic, protože tunel není osvětlen. Kolem na kopcích se pasou koně a ovce. Níž u cesty je spousta piknikujících rumunských rodin a vůně grilovaného masa mě bičuje do nosu. Zastavujem v první docela slušný restauraci, kde si dáváme typickou rumunskou dršťkovou, ale bílou se smetanou. Silnice jak stoupala, tak teď klesá a je docela rozbitá. Krajina jak s pohádky.Obrazek Fotím malej vodopád a pokračujem dál do údolí a před Curtea de Agres odbočujem na Campulung a Brasov, aby jsme nemuseli zajíždět až do Pitesti. Cestou již dlouhou dobu slyším Písovu řetězovku, jejíž zvuk se nedá přeslechnout. Projíždíme Campulung a odbočujem směr bivak. Míjíme servis a  prodej Dačíjí. Asfalt pomalu končí a my projíždíme přes pravou cikánskou vesnici. Všichni jsou venku na hlavni štráse a koukaj po nás. Potácí se tam skupinka vožralců a já mám divnej pocit, že někoho srazím a oni použitou italskou vendetu oko za oko, zub za zub. Jedem pomalu a říkám si už ať jsme pryč z tý díry špinavý. Cestou míjíme spoustu se vracejících aut z kempování. Jedem kolem vodní nádrže, až přijíždíme k horskýmu hotelu, kde dáváme pivko a rozmýšlíme co dál. Teče tudy horská říčka a vedle je louka vhodná na kempink. Rumuni jsou fakt hovada a neváží si svojí krásný krajiny. Všude jsou ohniště plný odpadků a nejenom ohniště. Naštěstí je neděle večer a kempujou zde asi tři rodinky, takže máme placu habaděj.

Obrazek

Po postavení stanu jdu zkusit koupel do říčky. Voda je fakt ledová, ale lepší ledová jak žádná. Je mě krapet zima, tak se zahřívám slivkou a dávám si i do čaje a tomu se všichni diví, že to nikdy neslyšeli. Neznám nic lepšího na zahřátí, než slivku do čaje…Žvanec připravujem na betonovym základě bůh ví čeho.Obrazek Po jídle jdu nakoupit nějaký lahváče na večer. Je tady nádherný ticho, obloha je vymetená a těch hvězd… Písa s Alešem jdou spát a my ještě ponocujem, chlastáme a debatujem vo trestech smrti a různejch zvěrstvech…

 


Pondělí 25.6.

Ráno je opět vymetýno. Po snídani balíme a já jdu ještě jednou okusit studenou řeku.Vracíme se zpátky do Campulungu.  Projíždíme kolem vodní nádrže, cesta připomíná naši dálnici, ale jenom těma panelama. Jedu poslední, zastavuju a fotím.

Obrazek

 

S Písem ještě fotíme na hrázi a vyrážíme za ostatníma. Ti už čekají u toho Dacia servisu, kolem kterého jsme včera jeli, kde se Písa zkusí zeptat na zapůjčení vercajku na výměnu jeho vyčachtaný řetězovky. Mimochodem už asi dva dny se nedala poslouchat. Zvuky linoucí se od jeho řetězu připomínaly motorovku, řezající ocelovou trubku… Nějakej Mongol od hondy mu poradil, že ještě 4000 kiláků vydrží. Ještě, že si vzal sebou novej řetěz a malý kolečko. Zastavujem a Písa se jde zeptat. Vedoucí servisu kupodivu mluví česky, což nás překvapilo. Dáváme řeč, vyptáváme se, kde se naučil česky. Prej byl za komárů v Praze v zastoupení Dacia asi 6 let do roku 1991. S výměnou není problém, zajíždíme za nově postavenou budovu do starejch dílen a máme při ruce pár Rumunskejch mechaniků.

Obrazek

Po chvilce odbrušování Písa fikl řetěz na přímo. Nejhorší bylo nasadit spojku řetězu na druhej portikus. Po chvilce se zadařilo, ještě roznejtovat a hotovka. Písa dává maníkům pár českejch piv a nejaky lováče. Loučíme se a valíme na Brasov. Silnice je v dobrým stavu a tak ubíhá v pohodě. Serpentiny a krajinka mají co do sebe.Obrazek Projíždíme nádherný údolí, všechno na zemi je zelený, obloha modrá, mraky bílý, no prostě slast pro oko i duši.

Obrazek

Jedeme přes město Bran, kde je alias Drákulův hrad.

Obrazek

Zastavujem, fotíme a pokračujem dál. Kopce se změnily v odpornou rovinu. V Brasove krapet bloudíme, ale rychle se dostáváme z města. Je léto a těch bab, co všude chodí, takže mě dělá problém koukat na cestu. Z Brasova to berem na Sfantu Georghe, kde zastavujem na benzince, dáváme lehčí obídek a nealko pivko. Odtud po E578 až do Gheorgheni, kde odbočujem na Bicaz, cíl dnešního putování. Projíždíme kolem skal a soutěskou Bicazu.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Nestačím sledovat silnici a ještě mohutný skály nad hlavou. Zastavuju a kochám se focením. Dorážíme do Bicazu a začíná se už stmívat. Nejvyšší čas hledat nocleh. Za Bicazem jedem kolem vodní nádrže Lacul Izvoru Muntelui a míjíme kemp s chatkama. Otáčíme a jedem se zeptat, jestli je místo. Však je pondělí a všude prázdno. Chatky jsou dvoulůžkový, tak berem dvě. ObrazekPlatíme za dvě chatky každej deset éček. Libová to cena. Hlavně, že se můžem vosprchnout v teplý vodě.Jdu do chatky s Pablem a Drejkem(jelikož spolu každej večer popíjíme a Aleš s Písem chodí brzo spát) a stříháme si, kdo bude spát na zemi. První pokus raz, dva, tři, teď, nevyšel, dáváme druhej raz, dva, tři a ten taky neklapnul. S Drejkem vybuchujem smíchy..:-) Každej to hraje jinak, tak snad do třetice. Výborně! Vyšlo to, ale já prohrávám a jdu si ustlat na zem. Po sprše a dlabancu jdem vočíhnout místní knajpu. Radost s točeného pivka střídá zklamání v podání lahváčů. Aspoň, že je to Ursus. Sedíme před hospodou, dáváme jedno, druhý a obsluha najednou zhasíná v lokálu, zamyká dveře a odchází. Tak zas s toho nalejvání nic nebude…:-( Ale na chatce Drejk dává kolovat slivovičku.

Obrazek

Po chvilce kolování jsem mimo mísu a nejenom já. Pablo předvádí orální uspokojení petlahve,

Obrazek

Drejk zas mimiku právě narozeného orangutana…

Obrazek

Mám dost a zaplouvám do svýho spacáčku na podlaze. Ti dva ještě chlastaj a ze spaní zkouší moje reflexy. Spím na půl voka a chytám hozenou placatku se slivkou. Ještě jeden loček a sem úplně mrtvej...:-(

 

 

Úterý 26.6

Ráno nás probouzí ranní ptáče Písa a já mám problémy se vymotat s chatky… Je opět jasno a pařák nás nemine.

Obrazek

Po snídani balíme a jedem směr Bacau po patnáctce. Z Bacau sjíždíme na jednadvacítku směr mestečko Vasluj a odtud na silnici č.24b. Před Rumunsko-Moldavskou hranicí zastavujem na benzince u města Albita a tankujem. Na hranicích si nás moldavští celníci přehazujou z jednoho okýnka do druhýho. Je něco po čtvrtý a slunko pere a pere. Celníci si berou naše pasy a techničáky a jdou si něco ověřit, asi jestli nemáme kradený mašiny. Dostáváme nějaký papíry, kde mám místo Honda napsáno Audi, že bych přesedlal...:-).  Aleš s Pablem mají přehozený jména, no prostě chaos A.D. Na konec měníme prachy, já za 20 éček a dostávám 310 moldavskejch Leu(1Leu=1,8Kč). Platíme nějakej poplatek(cca 1 euro), ani nevim za co… Asi po hodině jsme hotoví a vyrážíme do koutů nepoznaných. Krajina kolem nás začíná být docela depresivní. Holý a spasený pláně od dobytka, sem tam nějaká step s křovinami, no prostě mám divnej pocit…

Obrazek

Obrazek

Jedem objížďkou, protože hlavní tah E58čka na Kišiněv je zavřenej. Máme hlad a zastavujem hned v první hospůdce u zatáčky.

Obrazek

Je na samotě a uvnitř vypadá docela útulně. Všude samý předměty, tak to mám rád.

Obrazek

A na trávě starej dněpr z šedesátejch let s kulometem ještě z války. Sedíme, čekáme na obsluhu a najednou dole u mašin zastavuje mercedes. Jelikož máme na motorkách helmy, tak se tam jdou kluci podívat. Z lupičů se vyklubali moldavští motorkáři, a že nemáme vůbec jezdit do vesnic a na spaní nám doporučili hotel v Kišiněvě. K večeři si dáváme přírodní řízek s bramborem, no konečně normální jídlo za celou dobu. Balíme a servírka se nás ještě ptá, jestli u nich nechceme nocovat. Říkáme, že musíme do Kišiněva. Najednou proti nám bliká auto a my tomu nevěnujem pozornost, páč to je u místních lidí normální zdravení. Jo nebylo to zdravení, ale varování před poldama. Stáli za zatáčkou, kde končila objížďka a začínala hlavní a samozřejmě tam byla stopka. Taková vošuntělá stará rezavá cedula. Jelikož projel první náš navigátor Drejk, tak ostatní taky. Takže nás haltujou a poprvý zažívám onu hodně lidmi popisovanou situaci. Před náma zastavili nějakou asi Italku a taky jim něco dávala. Klasickej starej a mladej fízl a jejich auto vypadá jak z amerického filmu. Černo bílej nadupanej bavorák. Docela mazec při představě našich ochránců zákona ve vošuntělějch feliciích… Čekáme, až vyřídí tu babu a jde k nám. Už z dálky se naculuje, protože nás určitě podojí. Dává nám otázky, že se má zastavit na stopce, a kde se má zastavovat na křižovatce. No prostě jsme vinni a teď už jenom otázka kolik zalepíme. Písa mu říká „bez protokola 10 éček“. Jeho výraz nevypadal moc nadšeně, až když Písa dodal „každej“, tak začal zářit blahem. Platíme naše prohřešky a polda nám potřásá rukou, jako by jsme byli nejlepší kámoši od dětství. Zdravíme je a jedem dál. Dorážíme do hlavní metropole Moldávie k onomu hotelu. Aleš s Drejkem se jdou zeptat na cenu. 40 éček za noc a mašiny venku, to nezní vůbec dobře. Dlabem na to a jedem zkusit štěstí za město směrem na jih. Začíná se už stmívat a místní řidiči ještě vůbec nesvítí. Asi po 5 kilometrech za městem zastavujem na benzince a Písa, odkojenej ruštinou se jde zeptat pumpařů na nějakej nocleh. Nevypadá to vůbec dobře, jelikož už je tma a nikde kolem žádnej les, jenom sady a pustý planiny. Domlouváme se co dál, a že by nebylo špatný spát někde za benzinkou. Nakonec nám jeden z pumpařů nabídl nocleh přímo v budově, ještě uvnitř nevybavený pumpy. Ale ještě musí zavolat šéfovi, aby to dovolil. Po chvilce se můžem jít vybalit. Nocleh za 10 doláčů a borci nám ještě přes noc budou hlídat mašiny. To jde ne?? Hygienu pácháme v malým umyvadle a ještě sedíme venku, popíjíme teplý rumunský pivka a jeden z pumpařů nám popisuje, jak byl za komoušů ve východním Berlíně na vojně na tehdy sovětský posádce. Říká, že průměrnej plat je 200 dolarů. Doma má dvě děcka a ženu v domácnosti. No prostě buďme rádi, že sme Češi uprostřed Evropy… Jdeme spát, ale s divným pocitem nejistoty. V duchu si říkám, že to bude v pohodě a v noci se několikrát budím. Spím tak na půl oka…

 

Strach o mašiny je holt velkej…

 

Středa 27.6.

Ráno se budíme ještě před sedmou, aby jsme byli pryč, ještě než se vrátí hlavní boss.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Dáváme pumpařům dohodnutejch 10 doláčů každej, děkujem jim a bez snídaně valíme zpátky na Kišiněv. Po příjezdu do hlavního města Moldávie, nevíme kudy dál, protože zde nejsou značeny směry, žádný cedule, jízdní pruhy no prostě chaos. Kluci se ptaj na cestu místních lidí. Je těžký se zařadit do jízdního pruhu. Nikdo nás nechce pustit. Zde platí asi jako všude na východě právo silnějšího. Kdo se kam nasere, tam je… Asi po půl hodině se konečně dostáváme z města. Bylo to hotový peklo…Díky Drejku, že si nás z toho chaosu dostal. Jedeme směrem na Balti severozápadně od Kišiněva. Cestou zastavujem ve vyhlášeným vinařským městečku Cricova kousek od Kišiněva. Jak jsem se dočetl na netu, tak je zde největší vinný sklep na světě. Je tvořen podzemními chodbami, delšími více než 100 kilometrů a návštěvníci si mohou prohlédnout kolekci třiceti miliónů vinných lahví. Zastavujem u něj a zrovna tady něco spravují a začíná se kazit počasí. Dlabem na to a jedem se někam schovat. U autobusový zastávky pod střechou dáváme snídani. Počasí nevypadá vůbec dobře, tak se rozhodujem, že povalíme dál bez návštěvy vinnejch sklepů. Navlíkáme nepromoky a vyrážíme směrem Balti. Krajina vinohradů kolem nás je příjemná změna od spasených holých plání. Silnice lemovaná stromy a krajina kolem se začíná zase depresivně tvářit a do toho jestě krapet prší. Zastavujem, až už ty mraky před náma vypadají, že z nich nic nekápne, na jedný pumpě.

Obrazek

Sundáváme nepromoky a nakupujem moldavský víno, vodku a nějaký dobroty.  S Drejkem ještě přikupujeme moldavskou mpzetku a i s rumunskou je lepíme z boku na kufry.

Obrazek

Obrazek

Pár fotek a jedem dál. Cestou už naštěstí neprší, tak se jede líp. Projíždíme vesnicemi, silnice je docela zablácená. Všechny příjezdový cesty k domům i chodník, teda spíš blátivá stezka, jsou ponořeny v bahně a všichni lidi chodí po silnici. Ani nezastavujem na fotky, protože není co fotit… Asi po dvou hodinách zastavujem na další benzině na oddech a kafe. Hned vedle silnice se banda moldavskejch chlapů hrabe v kombajnu na poli. Kombajn asi prožil několik sovětských ofenzív. Ani nevim, co ho drží pohromadě.

Obrazek

No chudoba je zde hodně vidět. Borci, jak nás zbystřili se jdou podívat na naše stroje a poklábosit.Obrazek Jednomu pučuju helmu a sedá si na mou afu. Musím mu aspoň na chvilku dopřát pocit, kterej asi nikdy mít nebude. Něco na mě chrlí tou jejich hatmatilkou a já mu vůbec nerozumím. Písa mu říká „mluv pomalu, není ti rozumět“. Děláme pár fotek místní zemědělský techniky a jedeme dál. Za Balti to berem po M14ctce a odbočujem na Rascani. Před hranicema z Rumunskem ještě zastavujem a tankujem benzin, protože je levnější jak v RO. Stojí něco kolem 12,20 Leu což je asi 22 kaček. Krajina se začíná konečně měnit a hned máme lepší pocit. A k tomu ještě svítí slunko… Projíždíme vesnicí Petruseni a za ní špatně odbočujem na šotolinku.

Obrazek

Konečně krapet offroudu, ale po chvilce se zas vracíme zpátky na silnici a nabíráme konečně směr hranice. Na hranicích čekáme asi hodinu.Obrazek Po pasový kontrole máme jít zaplatit zas nějakej poplatek do starýho vagónu, z kterého mají udělaný kancle… :-) V každym kupéčku sedí nějakej uředník a ten náš je až na konci vagónu. Platíme každej éčko a konečně nás pouštějí. Adios Moldava... Kolem RO-MO hranice se táhne jezero nebo nádrž Lacul stanca Costesti. My jedem po její hrázi k další kontrole, ale to už je banalita. Konečně zas v Rumunsku…Berem to na Botosani, cestou zastavujem v nějaký vesnici na miči(něco jako naše čevabčiči) a kupujem za zbylý love nějakej chlast. Z Botosani na Siret a RO-UA hranici. Jsme tam kolem sedmý večer. Vyplňujem nějaký lejstra a jelikož umim krapet anglicky, tak to mám za chvilku. Na hranicích mají službu samý celnice, což sem nečekal. A některý docela ucházející…. Asi za hoďku jsme hotoví a teď najít nějakej nocleh. Daří se s Písem v čele a sjíždíme kousek za hranicemi do takový autoopravny Vladka s barem a pokojema.

Obrazek

Majitel je velice příjemnej, ale má jen jeden dvoulůžkovej pokoj. Berem co je a dáváme pivka. Padaj do nás a po třetim dem s Drejkem stavět stan na trávě za parkovištěm. Docela už se motám… Konečně dobrý pivko Oboloň.

Obrazek

Potom hned sprcha a hurá na další rundu. Místní nám dávaj mpzetku ukrajiny a s Drejkem si je lepíme na kufry. Motorky nám pak zamykají na myčce aut, takže žádnej strach… Majitel už zavírá a nechává nám ještě haldu piv na konzumaci. Sedíme a kecáme.

Obrazek

Pablo ještě vytahuje vizoura a to je moje poslední kapka. Chlast na lačno působí velice rychle…:-) Mám hotovo a jdu spát. Před stanem ještě tancujem s Pablem kankán, ale to se dovídám až druhej den, jelikož mě bolí levá kyčel…:-(

 

 

Čtvrtek 28.6.

Ráno to je hotový peklo na zemi. Hlava jako střep a ještě se motám. Ani pořádně nemůžu vylézt ze stanu…:-( Kolem osmý mají v servise otevíračku, tak vyjíždíme z garáže a já s tím mám docela potíže.

Obrazek

Za chvilku budím Drejka, aby šel taky vytáhnout mašinu. Vypadá docela srandovně…:-) Říkám si, že dneska bude mazec, jet takhle po tahu. Místní asi majitelova holka nám vaří snídani. Míchaný vajíčka s těstovinami mě zlehka vrací do normálu. Balíme, platíme každej asi 15USD, což je pakatel za nocleh, haldu piv a ještě snídani, loučíme se, děkujem a vyrážíme do koutů mnou nepoznaných. Bereme to na Storožinec, Kuty a Kosiv. Krajina kolem začíná být nádherná. Stavujem se jestě v nějakym městě, kluci si vyměňujou prachy a frčíme směrem na Zakarpandu.

Obrazek

 Konečně kopce jak mají být, silnice taky ujde, ale začíná krapet pršet. Zastavujem u jednoho magazínu. Nějakej místní děda nám něco hustí do hlav. Přestává pršet, tak zas do sedel. S Drejkem jedem poslední a já fotím co se dá. Jsou luxusní mraky a do toho svítí slunko. Užívám si tu pastvu pro oči, kopečky posázené domečky, silnici lemující kostelíčky, vše zeleně uklidňující barvičky….:-)

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Zastavujem na Jablunickým průsmyku, kde je patník konce Zakarpatské Ukrajiny, která patřila za první republiky k naší vlasti.

Obrazek

Je zde tržnice, nějakej hotel a hafo lidí. Jdeme se k tomu patníku podívat. Kamenný schody mě dávají docela zabrat po šesti dnech v sedle…:-(

Obrazek

Je odtud výbornej rozhled na Zakarpandu. Pár fotek a zpátky k mašinám.

Obrazek

Sedíme naproti stánkům a já fotím výstřih jedný paní. Ukazuju to Písovi a ten říká: „Dyť ti tam zavazí kofr, kopr, ehm kufr…“

Obrazek

My s Drejkem vybuchujem smíchy…:-))) Do toho si ještě dáváme hlášky z minula Petro-Pavloskaja pevnost, tralaláček a Pedro, Pavlo, Pablo. Opět se nemůžem udržet smíchy…:-)) Je už pozdní odpoledne a vyrážíme hledat nocleh. Zasatvujem v Jasiňji u jedný turistický ubytovny. Písa to tady zná a jde se zeptat. Je plno, tak jedem k jiný. Mají asi taky plno, ale čekáme, až co a jak.

Obrazek

Za chvilku příjíždí na kole malej kluk a že ať jedem za ním. Tak jedem a vede nás k rodinnýmu domečku, kde je privát. Motorky dáváme do dvora a kecáme s majitelem.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Nocleh za 10 doláčů je akorátní. Už cestou sem mě nějak pobolívalo břicho, asi ještě z těch rumunskejch miči, tak otevírám pulčika rumu a pomale ho do sebe s klukama soukáme. Rum je totiž žaludeční lék…:-) Vybalujem, dáváme sprchu a hurá do města.

Obrazek

Zaplouváme do prní koliby.

Obrazek

Obrazek

Kluci si dávaj něco k jídlu a já zůstávám u pivka, jelikož mě žaludek ještě nedal svolení…:-( Písa objednává vodku, ale jestě ju dává do mrazáku k ledňákům řádně vychladit. Takovou vodku sem ještě nepil.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

A k tomu doutníček, hmm, to je degustace… Konečně Písa nejde spát a jde s náma kalit… Máme velkou radost. V kolibě zavíraj a my se přesouváme do jiný knajpy. Dáváme ještě pár piv v místnim asi nonstopu a už jsme pěkně vylití… Jelikož tady mají čtvrtek a pátek nějakej svátek, tak na hlavní štráse visí na stožárech ukrajinský vlajky, jak u nás na prvního mája za komárů. Už nevím koho to napadlo, ale najednou s Pablem děláme Drejkovi kozu a vlajky mizí ze svých pozic. Písa, dál od nás to nevydržel a taky si jednu pučuje napořád. Cestou je fotím a Písa tou vlajkou na mě furt hrozí…:-)))

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Na pokoji Pablo zkouší naladit péčko na televizi, ale nedaří se…:-(

Obrazek

Já, jelikož mě z chlastu ukrutně vytrávilo, si jdu uvařit ven k mašině těstoviny. Pablo s Drejkem už spí jak manželskej pár a já chroustám připálený těstoviny.

 

 Pátek 29.6.

Ráno vypadáme všichni srandovně a ani mě není tak blbě…:-)

Obrazek

Vedle postele dojíždím nedojezený těstoviny. Balíme, loučíme se a bez snídaně vyrážíme směr Koločava. Zastavujem u jakéhosi altánku a snídáme. Naproti je libovej kopec a řeka Tisa. Fotím oboje…

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Jelikož to tady Písa zná, tak nás vede. Bereme to na Rachiv, Solotvino, Teresvu. Cestou zastavujem na lehčí oběd. Někoho napadá, že si dáme vypučený vlajky zezadu na mašiny. Nápad se mění ve skutečnost a teď vypadáme jak ukrajinští motorkáři…

Obrazek

Někteří lidi kolem silnice se smějí a mávají, jiní vypadají, jak kdyby nás chtěli ukamenovat. No hold ty jejich dvě barvy na vlajce v nich asi vyvolaly nějaký pocity…Cestou do Koločavy špatně odbočujem a zajíždíme si pár kiláků po šotolině. Mě to vůbec nevadí, protože lehčí offik neuškodí.

Obrazek

Na podruhý volíme dobrou cestu. Krajina je čím dál hezčí a zelenější.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Do Koločavy příjíždíme kolem pátý. Projíždíme ju a jedem kousek na Siněvir do jedný koliby, kterou Písa zná z dřívějška.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

A hlavně jeho majitele. Dáváme si šašlik(maso na špejli prokládaný špekem) s bramborama v alobalu, to vše orožněno a k tomu konečně zas čepovaného bíra. No prostě slast. Ivan, jak se jmenuje majitel je zrovna v hokně a nás obsluhuje jeho žena. Po večeři balíme, Písa nechá ještě pozdravovat majitele koliby a jedem se ubytovat do vyhlášený „Četnický stanice“, jak se říká místní hospodě a penzionku.

Obrazek

Obrazek

Po příjezdu zjišťujem přítomnost jinejch mašin. Po bližším prozkoumání poznáváme Pajčovu afu. To je ale náhodička, zrovna je bych teda nečekal. Dorazil ještě ze třema borcama. Sedí v hospodě, zdravíme je a jdem se ubytovat a zkulturnit. Pokoj je opravdu luxusní, celej obloženej dřevem.

Obrazek

Dáváme sprchu a hurá na pivko. Přirážíme stoly spolu s Pajčovou bandou a dáváme točenýho pivardiéra.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Ono to ukrajinský pivo není vůbec špatný. Kecáme o čem se dá a Písa opět objednává vodečku, ale ještě kontroluje její teplotu a zahrabává ju hluboko do mrazáku pod ledňáky. Interiér hospody je krásně vybavenej různejma starejma věcma. V celý četnický stanici se nesmí kouřit z důvodu požáru, tak ani nezapalujem s Pablem doutníčky. Majitel a hospodskej umí česky, tak nám popisuje, jak tady místní děti okradli nějaký motorkáře, kteří spali pod širákem. Obrali je o všechny love, akorát se asi nad nimi slitovali a nechali jim jenom pasy…:-( Deme spát něco kolem jedný ráno, protože už zavírají.
 
Sobota 30.6.

 

Vstáváme brzo a jako vždy nás budí Písa ze sloganem:“vstávejte čuráčci“. S Drejkem přidáváme ještě tralaláčka, kofr, kopr, kufr a valíme se zas smíchy…:-))) Platíme útratu, nocleh a měníme ještě nějaký hřivny. Za pultem vedle výčepu to vypadá jak u veksláků. Samý love všude… Kolem osmý vyrážíme bez rozloučení s Pajčou(ti měli ještě půlnoc…) směr Siněvir, Mižhorje, Kelečin, Volovec, Svaljava, Mukačeve, Užhorod a co nejdál na Slovensko. Cestou zastavujem na jednom kopci, kde je takovej asfaltovej plácek a vaříme snídani. Už toho jídla moc nemám, tak si dávám jenom instant polívku. Dole v údolí je vidět nádhernej opar…

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Máme tady jednoho místního strávníka, kterej se před náma furt plazí. Takovej malej pesánek.

Obrazek

Obrazek

Dáváme mu taky něco bašty, Písa mu podstrojuje salámkem.

Obrazek

Nakonec mu dává dva zbylý chleby a prej ať si je jde schovat na potom. Ten čokl mu snad rozuměl a odnáší si ty chleby někam, asi ke svýmu baráku. Opět se neudržím a smíchy se skoro válím po zemi…:-))) Balíme a jedem k domovu. Cesta horsky klikatá, samý serpentiny, nahoru dolu, tak to mají mazlíčci rádi… Cestou další pokuta za přejetí plný čáry. Drejk vyvázl bez pokuty, jelikož čáru nepřejel. V Mukačevu zastavujem u místní tržnice a jdem utratit poslední hřivny. Kupuju místní pivo a vodku s propolisem domů na ochutnání. Na hranicích je dlouhá fronta, tak se proplítáme kolem dvou autobusů a jsme hotoví za hodinku. Slovenskýmu celníkovi otvíráme každej jeden kufr a valíme na Slovač. Cestou to vypadá na déšť, tak navlíkáme na pumpě nepromoky. Fotím Drejka a on zas mě, protože protichemická jednotka na afrikách se jentak nevidí…:-)

Obrazek

Obrazek

S deště sešlo, sundáváme nepromoky a cíl je dojet do Levoče, kde Písa zná jeden privát. Mají volno a ještě co z motorkami. Majitel privatu dává auto ven z garáže a my tam strkáme pět našich motek.

Obrazek

Kasická večerní siesta a jdeme obdivovat místní památky. Dáváme večeři v nějaký nóbl knajpě, což nemám vůbec rád. Točijou Šariš a ten chutná jak tejden vodloženej větrák…:-( S Drejkem se na tom shodujeme. Není nad klasickou nálevnu s gulášem a svíčkovou v menu dne… V další hospodě mají plzeň, tak si konečně spravujem chuť. Písa s Alešem jdou spát a my jdem obhlídnout město. Nacházíme akorát bar s kulečníkem a dvěma mladejma servírkama. Zde u baru další hláška.“nejsme žádný socky, máme jen sto korun, kolik nám za to dáte piv…:-)))

 

 Neděle 1.7.

V neděli ráno zjišťujeme Alešovo píchlý zadní kolo. No nic rychle měníme duši a vyrážíme domů.

Obrazek

Obrazek

Před Popradem snídáme s nádherným výhledem na Tatry. Projíždíme krajinou obklopenou horami. Nestačím otáčet hlavou a kochat se tou nádherou…

Obrazek

Z vrcholků Tater to dole vypadá úplně jinak. Před Žilinou se stává to, v co jsme celou cestu doufali, že se nestane. Písa odbočuje na benzinku a z hluboký vyjetý koleje pokládá svou afu. Naštěstí jenom pár naraženin, roztrhlý hadry a pravej kufr navalenej.

Obrazek

Menší pauza a jedem dál. Pablo se za hranicema odpojuje a my jedem směr Olomouc a po D1čce domů. V Zastávce u Rosic se loučim s Drejkem a doma jsem v šest.

 

 

Celkově vzato: - najeto 3586km, spáleno 175 litrů beneli, průměrná spotřeba 4,88 litrů/100km, což sem nechápal(tak teď už ti Šindy věřím…je to možný ), utraceno něco kolem 10000kč. Počasí vyšlo úplně nádherně, jako minulej rok. Sem tam pár kapek, ale vše OK. Benzin v: - RO 3.40 Lei což je na naše 30.60 Kč

- MO 12.20 Leu na naše 22 Kč

  - UA 4.60 Hřiven – 20.70 Kč 

   

Stroje šlapaly bez závad, až na Písovu řetězovku, ale tu měl naštěstí s sebou. Jedno píchlý kolo. Žádný velký zranění. Prostě dovolená jak má být.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Blood difficulties - If you prerequisite be sure more

(ASmummaBok, 8. 10. 2018 2:22)

Pression arterielle est comment poupe votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur determination pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque culture votre manque de sensibilite bat, il pompe le sang a tous egards vos arteres a la reste de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-pas-cher-inde-montreal/

Depiction of Blood Pressing

(AHailmswelia, 25. 7. 2018 15:42)

Compression est comment calleux votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur essence pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque age votre coeur bat, il pompe le sang tout au long vos arteres a la reste de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/tadalafil-generique-prix/

Clanek stoji - je super

(banchini, 8. 9. 2007 17:07)

je tam spousta krasnych foto..tak az pojedes priste, tak dej vedet..pojedu taky..cus banchini