24.1.-27.1.2009
Jelikož bylo v pondělí volno(Auckland měl nějakej svátek či co), tak sme se s Janou domluvili, že nebudem sedět v Glenfieldu na prdeli a vyrazíme poznávat jižni část severního ostrova. Vybrali sme si národní park Tongariro. Chtěli sme jet už v pátek večer, ale Jana byla do osmy v praci a ja sem byl jako každej pátek po praci na šipkách, takže mě to ani moc nevadilo... Jana pak přisla za mnou a řídila dom, páč já byl neschopen ehm teda pod vlivem...:D
V sobotu ráno kolem sedmy se mě nechtelo vubec stavat, ale musím a po nabalení všeho vo osmy vyrážíme směr Taupo. Máme obavy, jestli nebude zasekaná dálnice přes Auckland, ale je to v pohodě...
Cestou pomale usínam za volantem a tak zastavujeme na jednom lookoutu a dávám si dvacet. Pomáhá to velice a kolem půl třetí sme konečně v Whakapapa village, kde necháváme auto a v infocentru si kupujeme spaní u hutů ve stanu, kterej táhnem sebou. Jedna noc stojí 20 babek, takže platíme 80 za dva lidi a dva dny. Kolem třetí vyrážíme k první chatě Mangatepopo. Kousek od Whakapapa village se beží nějakej závod a potkáváme spoustu lidi, starejch i mladejch. Pak odbočujeme přes řeku a už nikoho nevidíme. Cesta vede takovou nehostinou krajinou, kde je spousta koryt vymletých od toho, jak v zime taje sníh a spousty keřů, kleče atd. Něco po šesty sme u prvního hutu, kde nás víta spravce Dominic. Za chatou sou takový ohraničený plácky a v jednom z nich stavíme stan.V hutu sedí jedna holka, tak s nou krapet kecáme a při tom vaříme indickou rejzu s kari a samozřejmě čaj ze slivovičkou...:) Huty sou dobře zařízený a je tam plynovej vařič, dešťová voda, záchody jak hotelu no prostě za ty prachy neber to... Jednu věc sme nevěděli a to, že v hutech je dostupná pitná dešťová voda, která se nemusí převařovat jako jiná voda třeba z pramene nebo potoka, jelikož může obsahovat bakterii Girardii, která způsobuje střevní potíže a může člověka dostat až do nemocnice...Takže sebou ještě táhnu osm litrů vody, což sem vlastně ani nemusel... Ale hodila se...
Večer je nádhernej západ slunce a deme spat kolem deváty.
V nedělu ráno se budíme v sedm. Je nádhernej východ a dělám nějaký fotky. Vedle spali ještě nějací lidi, ale ti už sou pryč a pak se dozvídáme, proč tak rychle vypadli. Po zbalení a snídani vyrážíme a  když vidíme, co se nahoru valí lidí, tak si říkáme, že sme měli vypadnout dřív. Vlastně tudy vede Tongariro crossing a je neděla a není se čemu divit, že je tady tolik lidí nalehko. Spousta jich se na nás díva, jak kdyby sme spadli z višně, že táhnem takový bágle... Cestou pod Mt. Ngauruhoe (dosud činná sopka, která vybuchla v roce 1996 myslím) míjíme sopečný koryto, kudy tekla láva a spolu s východem slunce je to nádhernej pohled. Počasí zatím přeje a začíná docela pařit. Pod zmiňovanou sopkou sme za necelý tři hoďky a dáváme oddych. Měníme trika, berem vodu a foťák, batohy necháváme dole a vyrážíme na Mt. Ngauruhoe. Začátek je v pohodě, ale potom se začínáme bořit do písku a vyvřelejch kamenů a cesta se mění v necestu a někde musíme použít i přední náhon(ehm teda ruce) Jana me docela utekla, jelikož dělám hafo fotek a dost často pauzuju. Lezeme středem na vrchol a kousek od nás si to dolů valijou tři týpci a docela rychle, jak se bořijou do tý směsi písku a kamenů, tak jim to jede jak na lyžích a já si říkám, že dolů to dám jak voni. Na vrchol sme se vyšplhali tak za dvě hoďky. Ze spoda se to nezdá, ale je to mazec tam vylezt. Chvilu se kocháme pohledem do kráteru a do krajiny a valíme zase dolů. Ještě dělám pár fotek, jelikož sou nádherný mraky. Dolů to dáváme jak ti borci před náma a po pár metrech zvladám onu techniku boření a valím docela svižně až na jeden menší pád (ty sopečný kameny sou fakt vostrý a mám krapet vodřenej prst...) Takže nahoru za dvě hoďky a dolů za půl...:D Ještě cestou vysypat plný boty písku a můžem pokračovat i s baťohama. Jana taky měla menší kolizi, jelikož jí spadl na ruku vyvřelej kámen uvolněnej od týpka, kterej lezl před ní. Ale nic vážnýho jenom odřená ruka a monokl. Naštěstí ty kameny sou fakt lehounky...
Po několika metrech se ocitáme na obrovský planině, kde se údajně točil Pán Prstenů (nějaký bitevní scény), ale to ví Jana, protože mě to moc nezajímá... Pak následuje menší stoupání a sme na dalším rozhledovým místě, kde je naproti prasklina ve skále (mě strašně něco připomínající...:D), takže hned fotím jak vo život. To se jentak nevidí. Říkám Janě, jestli jí to něco nepřipomíná a ona zamumle: "No jo, to by ti šlo..." Na vrcholu je planina, kde dáváme jídlo, protože už nemám sil. Ta sopka mě zničila... Po chvilce nás míjí týpek mířící na Mt. Tongariro (na který z časových důvodů nejdeme) a přeje nám česky dobrou chuť a my dík. No holt čechů je na Zélandě víc než dost.  Po jídle k nám ještě přišel nějakej kiwak asi a jestli mu nedáme vodu. Já říkám, že máme před sebou ještě kus cesty a potřebujem každej loček. No trochu mě dostal, že de na track jenom z baťůžkem a moc vody si nevzal a já táhnu 4 litry a 20 kilo na zádech... Zvedáme se a deme dál. Před náma se otevřela další planina, v dáli jezero Te wai whakaiata-o-te Rangihiroa neboli anglicky Blue Lake... a pod náma sou dvě malý sirný jezírka. Cestou k nim mě zas do frňáku bouchl sirnej smrad jako kdyby sme přijížděli do Rotorui..:o Na rozcestníku se domlouváme, jestli pudem k Blue lejku, ale máme před sebou ještě kus cesty, takže deme směr hut. Ještě fotka u jezírka a pomale padáme z hřebenu a před náma se objevuje uplná mesíční krajina, kde roste jenom nějaký šáší a jinak nic. Konečně sme se dostali pryč z hlavního tahu Tongarira crossing, kde bylo hafo lidí a teď nikdo...huráááá. Nemám moc rád treky, kde je lidí jak na václaváku, takže si oddychujem a deme úplně samy. Krajina připomíná povrch měsíce a nic tady neroste, krom nějakýho plevelu...Po asi hodině a půl přicházíme k hutu Oturere, a dáváme pauzu. Du prozkoumat chatu a najednou z poza rohu vyjde správce teda správcová, mladá zrzavá kiwačka. Lekám se jak, kdybych spatřil ducha... Asi půl hoďky s ní kecáme, co tam celej den dělá, kolik lidí tudma chodí, jak to funguje s vodou atd. Kolem čtvrtý vyrážíme k našemu hutu, kde budem spát. Na ceduli je psáno ještě tři hoďky, takže máme co dělat. Naneštěstí cesta je chvílama nahorů a dolů, ale žádný brutus kopce jenom pohodička. Ale už toho za celej den na slunku a s krosnama máme taky dost. Cestou potkáváme nějakej jinej pár, asi z Izraele...V dálce už je vidět les a dokonce slyšíme aj potok. No sláva konečně ve stínu a u potoka. No neváhám ani minutu a dávám koupel jak má být. Jana si jako již tradičně rochní jenom nohy, voda je dost studená.  No supr osvěžení. Ještě zdoláváme pár kopečků a kolem půl osmý večer sme na hutu Waihohonu. U hutu je hafo lidí a první paní, kterou potkáváme se ptáme na tent place a jak promluvila, tak sme podle hlasu vydedukovali, že je to určitě češka. No zavedla nás k místu na stanování, vše ukázala a deme se rozbalit. Naštěstí sme tady samy. Po postavení stanu jí deme ukázat naše camp passy a Jana se jí ptá, jestli nahodou není z česka a ona hned na nás československy, že žila 23 let v austrálii a teď na hutu dělá správcovou. No dobrý zjištění. Nabíráme ještě dešťovou vodu, kterou furt odmítám pít, ale piju ju, protože jiná není a deme vařit (no po vzpomínce na vodu z plesa v Roháčích, kterou sme pili a nic nam nebylo si říkám, že to nebude zas tak zlý...). Koupili sme nějaký instantní NZ polívky, který se vůbec nedali žrat a hned šly do křoví. Zlatá česká Vitana... Dávám si aspoň čaj ze slivovičkou na spravení, Jana kafíčko a deme spinkat.

Ráno vstáváme kolem šesté. Je krásně, ale docela kosa. U stolku rozbalíme jídlo a snídáme. Nic nevaříme, abychom mohli brzo vyrazit. Pak balíme stan, kterej je hrozně mokrej od rosy, takže je během chvilky jako prase. Rychle sebereme zbytek věcí a kolem sedmé vyrážíme na poslední úsek cesty. Od chaty zrovna vychází i další lidi, tak se na začátku trochu couráme, aby nás předběhli a my měli klid. Cesta vedle kopcovitou krajinou něco jako stepí. Tající sníh a led nadělal v krajině spoustu dočasných potoků a řek, takže je to pořád nahoru, dolu, nahoru,… Brzo se taky začíná dělat horko a nebe je skoro bez mráčku. Nikde žádný stromy, takže se člověk nemá ani kam schovat. Mt. Ngauruhoe

se nám zase trochu poutočila a už ji máme obejitou skoro kolem dokola. Pohledy na ni a Mt. Ruapehu

jsou krásný. Petr každou chvíli zastavuje a fotí. Po dvou a půl hodinách dorážíme k odbočce k Tama Lakes. Batohy tam necháváme a jedeme se podívat k menšímu z nich, který je odtud asi deset minut. Jezero leží ve velkým údolí a stezka vede na jeho okraj, takže máme všechno jako na dlani. Jezero má krásnou modrozelenou barvu a na hladině sedí hejno racků. Udělali jsme pár fotek, pokochali se a míříme zpět k batohům. Po další hodině stoupání a klesání jsme dorazili k odbočce vedoucí kolem vodopádů do Whakapapa Villige. Je to stejně dlouhý jako jít to druhou cestou. Mě se tam ze začátku moc nechtělo, moje nohy ve starejch botách už docela trpěli (budu si muset pořídit nový) a čekala jsem, že kolem vodopádů bude horší terén, ale nakonec to bylo fakt moc pěkný. Za vodopádama jsme zalezli do lesa,

což bylo fakt moc příjemný a za hodinku a půl jsme byli zpátky ve výchozím bodě. Byla jsem fakt ráda, protože posledních pár kilometrů měla dali ty boty fakt zabrat. Došli jsme k autu, naložili věci, přezuli se, Petr ještě skočil do visitor centra pro nějaký pohledy a vyrazili jsme zpátky. Po cestě jsme se zastavili u Taupo Lake na koupačku. To bylo fakt skvělý osvěžení. V Taupu jsme něco pokoupili a vyrazili na cestu zpět. Pomale už jsme začali mít hlad, tak jsme vyhlíželi nějakej fastfood po cestě, protože bylo dost hodin a neměli jsme moc času. Já jsem vyslovila přání, že bych radši do Mc’D. No ale zrovna po cestě žádnej nebyl, takže jsme dojeli až do Hamiltonu. Tady snad nějakej musí bejt. No chvíli nám to trvalo, ale našli jsme ho. Takže jsme dali dlabenec a chrčeli dál. Dorazili jsme kolem devátý.